blog

NARATIVNÍ PSYCHOTERAPIE A KLIENTOVY VZTAHY

„Má mě rád, nebo ne?“ Ptají se naši klienti často, jakoby šlo o něco, co můžeme buď prokázat, nebo vyvrátit jednou provždy. Neuvědomují si, že láska je aktivní činnost, že jde spíš o to, jak sami interpretují chování toho druhého a trápí se hodnocením, které mu ve svém příběhu sami dali. V zajetí představy o tom, že je to ten druhý, kdo by měl něco měnit, se vztah dostává do krize. Jednotlivci se cítí být nuceni komplementárně fungovat v rolích, které si nevybrali. Příběhy mají tendenci žít vlastním životem a „nutit tak své protagonisty“, aby se chovali v jeho intencích, přestože jim to nepřináší uspokojení. Mají dojem, že to tak musí být. Opakovaně rozehrávají komunikační výměny, které potvrzují je samotné v nepříznivém světle, v roli, které by se rádi zbavili. Každý chce změnu od těch druhých, ti však, oslovováni stále stejným způsobem, chovají se zpravidla rovněž stejně. Pro všechny zúčastněné je to nepříjemné a bolestivé. Pokud se začneme stavět ke svým vztahům jako k nějakým objektivně daným faktům, může se nám to stát osudným, protože na jejich vývoj přestáváme mít vliv.




Vyprávěj mi o sobě

Člověk nacházející se v situaci, kdy je jeho vztah v krizi, je zpravidla přesvědčen, že je mu ubližováno a odmítá přijmout, že je to on, kdo musí začít dělat něco jinak. I když jej k tomu přimějeme, narazí naše i jeho snaha na fakt, že ze zavedené role nelze jen tak vystoupit a vztahovat se k druhým z přijatelnější pozice, protože by tím byla porušena pravidla komplementarity. Můžeme však využít tendence lidí vyprávět svoje příběhy. Kdykoli totiž o sobě vyprávíme (a nemusí to být ani nahlas), musíme o sobě vyprávět jako o někom. A to je prostor pro změnu.

Můžeme klientům pomoci vyprávět o sobě a druhých jiný příběh a tím podnítit změnu nazíraní na sebe i ne jejich vztahovaní se k druhým. Každé vyprávění je přizpůsobováno kontextu, v němž se odehrává, a události jsou kladeny do souvislosti tak, aby dávaly smysl. Ve jménu smysluplnosti jsou vybírány do příběhu vždy jen některé události. Ve skutečnosti se však „tak nějak v mezičase“ odehrávaly i situace, které jsou vyprávějícím v danou chvíli opominuty, protože do celkového sdělení nezapadají. Pro nás jsou právě tyto výjimečné události důležité. Pozorný posluchač si všimne drobných nesrovnalosti narušujících kontinuitu sděleného obsahu. Doptáváním se na tyto zdánlivé maličkosti dociluje narativní terapeut krok za krokem celkové proměny příběhu, díky níž se i jeho protagonisté zjevují v jiném světle. Jiné nazírání na vlastnosti své a druhých pak umožní i proměnu vztahu.

Hledej, co se daří

V psychoterapeutickém procesu proměňujeme smysl dávaný faktům. V člověku, jehož jednoznačné a definitivní soudy o sobě a jeho blízkých byly zrelativizovány rozhovorem proměňujícím význam, je mnohem snazší objevit důkazy o vlastní hodnotě či schopnostech, které zatím zůstávaly nerozpoznány. Mluvení zaměřující pozornost na věci, které se daří, navíc přináší zcela jinou perspektivu než hledání viníka. Způsobuje úlevu a pozitivnější naladění, v němž mohou klienti své pozitivní zkušenosti snáze rozvíjet. Jde o to, aby se člověk znovu stal určujícím faktorem svého vlastního příběhu. Cílem narativní psychoterapie je vrátit klientovi autorství vlastního života a tím i kompetenci k utváření svých vztahů.

Inspirováno texty Davida Epstona, Michaela Whita, Kurta Ludewiga a Steva de Shazera.

MUDr. Olga Kunertová, červen 2014

vedoucí Psychoterapeutického centra Gaudia a Gaudia Instututu pro postmoderní vzdělávání

 

 

TOP