blog

POSTMODERNÍ OKÉNKO ANEB PSYCHOTERAPIE ZA ŠKOLOU

Vyslechla jsem jednou při předávání služby v jednom nejmenovaném psychoterapeutickém zařízení, jak si kolegyně psychoterapeutky povídají o tom, že je klienty třeba léčit realitou. Nemohla jsem se nezeptat, čí realitu že to mají na mysli. Ale nebylo to pochopeno. Jak čí realitu? Přece tu jedinou správnou, reálnou, tu která je zjevná a kterou ony tak dobře znají, na rozdíl od klientů, kterým to pořád nedochází. Přišlo mi to trochu smutné. Nechtěla bych chodit do terapie k někomu, kdo bude moji realitu považovat za podřadnou.




Terapeut, který má postavenu svoji práci na předpokladu jedné objektivní a neotřesitelné skutečnosti, je odkázán k tomu, aby věděl na všechno odpověď, protože kdo jiný by měl tu skutečnost znát, než odborník na duši? Musí se tvářit, že má nějaký univerzální recept na každou zkušenost, nějakou univerzální teorii. Do takové teorie by mělo být možné napasovat každou lidskou bytost. Bez respektu k originalitě jejího osobního prožívání a ke kontextu její osobní zkušenosti. Z univerzálních teorií jsou odvozeny univerzální terapeutické metody. Když u nějakého konkrétního člověka nefungují, máme sklon obviňovat dotyčného z odporu, nedostatečné spolupráce, neochoty se měnit nebo dokonce ze zneužívání terapie. Potřebujeme obhájit svoji erudovanost a tato potřeba vede k degradaci všeho, co do naší teorie nepasuje a ve svém důsledku k nálepkování a degradaci lidí.

Na okraji dominantního myšlenkového proudu existují už od pradávna jiné pohledy, odsunuté mimo to racionální, vědecké a jediné správné (evidence based), do prostoru alternativ, případně bláznovství. Postmoderní myšlení vrací tyto zapovězené myšlenkové proudy zpět do hry. Nejde však jen o to pozvednout jiné pohledy, ale poukázat na jejich rovnoprávnost. Radikální konstruktivismus tvrdí, že svět, který nás pravděpodobně obklopuje, je nám přímo nepoznatelný. To, v čem žijeme, jsou reality, jež si sami vytváříme ve snaze porozumět světu a dát význam vlastnímu životu. Nejde jen o rozdílnost názorů.  Ale o skutečnou odlišnost individuálně vlastněných světů.

Nesmíme zaměňovat konstruktivismus s prostou relativizací. Neznamená to, že všechno je možné a nikdo za nic nenese odpovědnost. Protože nic neplatí univerzálně, nemají ani slova a věty význam samy osobě, je nutné je vnímat v kontextu, být si vědom toho, proč a jak je používáme. Základem je naše vlastní poctivá sebereflexe. Bez možnosti spolehnout se na objektivní, jsme zodpovědní za důsledky toho, co si myslíme a jak na základě toho postupujeme. Nemůžeme se na nic vymlouvat.

V terapii jde více o určitý způsob přemýšlení o nás jako terapeutech a o našich klientech, než o aplikaci nějakých vyzkoušených postupů. Různé terapeutické přístupy jsou pro nás jen zdroj inspirace pro vlastní (originální) práci. Jde mimo jiné o to, zachovat si v práci obyčejnou lidskost, která se může ve jménu zachování „čistoty a celistvosti“ určitého přístupu vytrácet.

Vědomí rovnoprávnosti různých realit nás vede k respektu ke světům našich klientů, které nemusíme posuzovat a hodnotit, ale můžeme na ně být jednoduše zvědaví. Terapeutická práce zde není expertním působením na druhé lidi, ale partnerskou spoluprací, jejíž účelem je společně hledat cestu, aby se lidé mohli měnit podle svého. A jelikož si neosobujeme právo rozhodovat o nich, nemusíme před našimi klienty cokoli tajit. Všechno naše snažení tedy může být naprosto transparentní. Tyto principy považujeme za jakýsi společný základ práce v postmoderní terapii, překonávající svým způsobem všechny jednotlivé terapeutické přístupy.

Postmoderna nás zve na dobrodružnou cestu ne za jednu, ale za všechny školy, do světa myšlení a prožívání našich klientů.

Pro nás jako pracovníky i pro naše klienty má tento způsob přemýšlení a práce tu obrovskou výhodu, že s sebou nese opravdovou svobodu možností – v myšlení, jednání i vytváření různých pohledů na život a na svět. To může být pro naše klienty velmi cenné obzvlášť v době, kdy musí čelit nejen svým osobním problémům, ale i náporu mnoha ožehavých, ohrožujících a velmi obtížně řešitelných společenských témat, která se dotýkají nás všech – naší přítomnosti i budoucnosti, budoucnosti našich dětí atd. Takovými tématy mohou být např. výchova a vzdělávání, otázky týkající se závislostí na moderních technologiích, sociálních sítích a jejich vlivu na naše životy, problémy spojené s civilizačními chorobami, témata spojená se ztrátou nebo krizí našich tradičních „křesťanských“ hodnot a určitá neukotvenost, ve které se lidé ocitají…

Naším úkolem je posilovat kompetence klientů tak, aby dokázali obstát v situacích, v nichž sami obstát potřebují. A klíčem k této práci, k naší schopnosti reagovat na problémy a obavy, s nimiž za námi klienti přicházejí, jsou právě výše zmíněné principy. Ty samy přinášejí nové možnosti v tom, jak se k výzvám dnešní doby postavit. O tom ale podrobněji příště.

 MUDr. Olga Kunertová, duben 2016

 



Najdete i v časopise PSYCHOLOGIE DNES. (333kB)

TOP