blog

STYČNÉ BODY MEZI KOUČOVÁNÍM A PSYCHOTERAPIÍ?

Má či nemá psychoterapie s koučováním nějaké styčné body? Je to odlišná profese či není? A v čem se vlastně liší? Proč mají terapeuti něco vědět o koučování? Proč o něm psát, pořádat o něm semináře? To jsou otázky, které se pokouší zodpovědět tento článek.




Koučové se snaží vymezit, zatímco psychoterapeuti hledají styčné body. Samozřejmě, koučování i psychoterapie je práce s lidmi, snaží se být klientovi k užitku (tím se liší třeba od výslechu na policii) a má zpravidla formu rozhovoru. V zásadě se však nedá popřít, že oba způsoby práce se liší minimálně kontextem, ve kterém vlastní práce probíhá a také jejím účelem a zaměřením. Kouč nepracuje s lidmi narušenými, nepomáhá odstraňovat patologii, ale pomáhá zdravým a úspěšným být ještě úspěšnější.

V čem může být koučování pro psychoterapeuty nějakou inspirací? Například v tom, jak vnímá svoje klienty. Myslím, že klienti, kteří chodí na koučování, se sami o sobě zdaleka tak výrazně od těch našich neliší. Bývají jinak oblečení, mají zpravila jiné společenské postavení, ale to, že o nich hovoříme zcela odlišně, je spíš naším úhlem pohledu. To my se díváme na naše klienty jako na někoho, koho je třeba „opravovat“. Sami sebe stavíme do role experta, který ví lépe, než klient sám, co pro něj je a není dobré. Snažíme se cíleně a strategicky působit na to, co považujeme za patologii a klienta samotného se na jeho názor ptáme zřídka. Pokud se klient přesto ozve, že něco nechce, nebo neplní dostatečně to, co je po něm požadováno, bývá to označeno jako odpor. Koučové svoje klienty tímto způsobem nehodnotí. Jejich práce je vedena důvěrou v jejich schopnosti. Mohou se proto spolehnout, že si klienti najdou pro sebe optimální způsob, jak dělat věci lépe, vpodstatě sami, koučem „pouze“ podněcováni a podporováni.

My terapeuti sloužíme jakémusi pomyslnému bohu normality, považujeme za svůj úkol dávat věci do pořádku, přičemž o tom, co je a co v pořádku není, rozhodujeme na základě svého vzdělání sami. Kouč se na rozdíl od toho zabývá především tím, co si kdo přeje, proč přišel, jaká jsou kritéria úspěšnosti jeho působení. Musí to důsledně dojednávat nejen s klientem samotným, ale také se zadavatelem práce (koučování je většinou placeno zaměstnavatelem). A ptá se také sám sebe, co ho vede k tomu, že na tyto objednávky přistupuje či případně nepřistupuje. Považuje za součást své profesionality reflektovat svoje motivy.

Kontext v němž probíhá psychoterapie nemusí přitom být až tak odlišný, klienti k nám často bývají posíláni jinými odborníky nebo rodinnými příslušníky, naši vlastní nadřízení mají svoje představy o tom, co se s nimi má či nemá dělat. V případě párové či rodinné terapie mají různé představy a přání i všichni přítomní. Naše práce je také hrazena většinou někým jiným, než jsou sami klienti. Jenže představa jakési objektivně dané správnosti věcí nás nenutí k tomu, abychom se tím příliš zabývali. Přitom, když dojde ke střetu představ, může to mít velmi nemilé následky, jak pro průběh terapie, tak třeba pro naše profesní místo.

Je-li si pracovník vědom limitů, jak svých vlastních, tak těch, která plynou z nadřazeného zadání, může s nimi zacházet transparentně a vytvořit tak prostředí dostatečně bezpečné pro všechny zúčastněné. On sám se potřebuje cítit velmi bezpečně, aby se mohl pustit do činnosti, která je ve své podstatě velmi riskantní, aby mohl vstoupit na tenký led spolupráce. Vydat se za svými klienty, dostat se na jejich pozice a vidět věci jejich očima. To mu umožňuje brát jejich témata vážně, stát se jejich spojencem a být každému z nich podporou v dosažení změn, které si přejí.

Pravdou je, že to, co jsem teď popsala, je spíš rozdílností teoretického přístupu profesionála, jeho předpokladů a přesvědčení, s nimiž do práce s klientem vstupuje. Otázka rozdílu profesí zůstává tedy stále otevřená. Ale zdá se, že koučům je spolupráce s klientem bližší a že mají k dispozici prostředky, díky nimž si to mohou dovolit. Proto jsem přesvědčená, že se od nich máme čemu učit.

 

MUDr. Olga Kunertová, březen 2010

 

TOP