Teoretická východiska

Systemické přístupy:

Spojují v sobě radikální konstruktivismus a teorii systémů.
Posun v myšlení způsobený novými objevy, novými matematickými možnostmi na konci dvacátého století umožňuje přijmout nový postoj ke světu. Už není třeba bojovat za jedinou doktrínu, co je určující, zda duch či hmota. Radikální konstruktivismus tvrdí, že objektivní svět je nám nepřístupný a proto nemá cenu se jím zabývat, staví v kontrastu k objektivistickým vědám do středu svého zájmu pozorovatele a nabízí možnost nazírat na veškeré teorie jako na konstrukt pozorovatele, který je stvořil. Vše, co o realitě můžeme říct, je to, jak ji vidíme my. Neobjevujeme vnější svět, ale konstruujeme jej.

Tento způsob nazírání na svět má pro terapeutickou situaci zásadní význam. Umožníme-li klientovi, aby se sám sebe prožíval, jako autora světa, v němž žije, možnost vytvoření nového, přijatelnějšího světa se pak jeví mnohem reálnější.
Samotná práce s klientem se pak vyznačuje třemi zásadními atributy, které jsou pro systemickou terapii a poradenství určující: – respektem, užitečností a krásou.

Respekt ke klientovi souvisí s opuštěním pozice expertnosti, která je jinak v medicíně stále velmi oblíbená. Konstruktivistický terapeut si nedělá nárok na nějaké lepší či hodnotnější vědění, než má klient sám, proto se s respektem řídí klientovým přáním a snaží se mu pomoci způsobem, odpovídajícím jeho představám. Nezbavuje se však rozhodně odpovědnosti za postupy, které volí.

Užitečnost je hlavní kriterium efektivity a smysluplnosti spolupráce, která se má dít především k užitku konzumenta našich služeb (pacienta nebo klienta) a on je tedy tím, kdo jediný má nárok užitečnost terapie posuzovat.

Kromě užitečnosti naší práce si klademe za cíl rovněž postupovat pokud možno takovým způsobem, který bude naše klienty taky těšit a uspokojovat, způsobem, který bude v tomto smyslu slova krásný.

Psychosomatické přístupy:

Choroby s převahou tělesných symptomů jsou dosud považovány za skutečnější, než nemoci s psychickými symptomy. Nevýhoda takového dělení je zřejmá a důsledek pro výzkum a léčbu je tragický: to, co neumíme změřit – nemoci považované za neskutečné, si vyžadují o to více naší pozornosti, oč méně jsme jí ochotni jim dát. A naopak není důvodu „somatickým“ nemocným upírat možnost léčit se mimo jiné taky psychoterapeuticky.

Nemoc je sociální událost. Individuální organismus generuje v každém okamžiku své existence soubor signálů, které nabízí okolí. Tyto vyvolávají v okolí různou míru pozornosti a v souvislosti s touto pozorností dodatečně dostávají význam. Některé projevy jednotlivce mohou být okolím kvalifikovány jako nežádoucí nebo dokonce jako symptomy. Tyto však obvykle získávají pozornosti nejvíce a tím jsou paradoxně potvrzovány a kotveny. Žádný projev není sám o sobě patologický. Tyto významy dostávají věci zpětně a dostávají je tím, jak je pojmenujeme. Nemoc tedy existuje pouze v jazyce a jako taková je jazykem ovlivnitelná.

To však neznamená, že rány skutečně nebolí a nemocni neohrožují člověka na životě.

Nabízíme v rámci svých služeb, jak psychoterapii a psychologické poradenství, tak práci s tělem formou různých masáží a reflexní terapie, snažíme se ovlivnit duševní i tělesnou stránku lidských obtíží.

Vycházíme přitom z představy dvou operacionálně uzavřených celků (psýché a soma), které jsou strukturálně spojeny a vzájemně jsou si prostředím. Změna jednoho tedy nutně znamená i změnu druhého z uvedených systémů. Práce s oběma těmito oblastmi tedy rozšiřuje množství možných způsobů podněcování.

Jsme přesvědčeni, že neexistuje žádná řeč, žádné zprostředkování informací, a žádný transfer významů mezi oběma oblastmi. Tyto konstrukty jsou konstrukty pozorovatele, který popisuje strukturální vazbu systému a nemají zpravidla nic společného s tím, jak věci „doopravdy“ jsou. Je tedy opět na klientovi, jak projevům svého těla či své duše rozumí.