Psychoterapeutické centrum Gaudia
Tým odborníků pro oblast psychoterapie, poradenství, supervize a vzdělávání.
On-line poradna
Chcete poradit? Napište nám svůj dotaz.
Zasláním dotazu do on-line poradny dáváte souhlas k jeho zveřejnění na webu spolu s odpovědí odborníka. Pomáháte tím ostatním.
Své problémy s námi můžete konzultovat i soukromně.
Nemůžete-li přijít, jsme vám k dispozici na skypu.
Napište nám
NOVINKY
Vužijte nové možnosti SKYPE konzultace!
Konzultace v angličtině
a francouzštině
Chcete-li se
na cokoliv zeptat,
napište nám
nebo
zavolejte
Praha - 242 487 327
Brno - 777 316 175
Můžete se
informovat
i po skypu
DOPORUČUJEME:
SPOLUPRACUJEME:
Dobrý den, jsem 5 let vdaná, s manželem jsem celkem 7 let a máme 6ti letou dceru. Muž je o 20 let starší (49). Problém je v tom, že má problém s pitim. Neni opilý každý den, ale musí mít nějaké to pivo a po několika dnech se opije do němoty. Když je opilý rád hraje automaty a dožaduje se peněz, které mu pod nátlakem většinou dám. Pracuje jeko osvč, takže s prací problémy kvůli pití nemá, své závazky a zakázky plní včas. Ale z peněz které vydělá, nic moc nezbyde protože je buď propije nebo prohraje. Léčit se jít odmítá. Náš vztah tak nějak nefunguje. Nejeví zájem o mě ani o dceru, sexuální život ho nezajímá skoro vůbec. Všechny starosti spojené s domácností a dcerou jsou na mě, on chodí jen do práce, po práci na pivo a o víkendu jede na ryby. Pak přijede, nají se a jde spát. Mám pocit, že mě má jen jako uklízečku a sekretářku když potřebuje něco vyřídit když je pracovně pryč. Ví, že se na mě může spolehnout, ale když potřebuji já jeho pomoc nebo ho o něco požádám, nemá nikdy čas, nebo se mu zrovna nechce a musim si poradit sama. Nevim už co mam dělat. Když se o tom chci bavit, rekne mi že všechno ví, že se polepší, nebo že se mi pořád něco nelíbí ale stejně je vše při starém. Nijak se nesnaží aby rodina fungovala a já mám pocit že je mu to tak nějak jedno. Mám snahu vztah udržet, vyrůstala jsem bez otce a nechtěla jsem aby moje dítě taky tak žilo, ale jsem zoufalá. Čim víc se snažim, tim víc se vše hroutí. Nevím zda by nebylo lepší vztah ukončit. Dcera ho má ráda, i když ho vidí opravdu málo, mám strach aby jí rozchod neublížil. Ale co můžu dělat, když on nijak nespolupracuje? Navrhovala jsem mu poradnu ale odmítá tam jít. Prosím o radu moc děkuji.
Vážená paní,
Vaše situace rozhodně není jednoduchá. Vidím, že je vše na Vás, což je dost vyčerpávající a dlouho se to vydržet nedá, že. Určitě je důležité, uvědomit si, jak to chcete Vy, jak Vy dál chcete žít a s čím můžete začít. Nedivím se Vám, že přemýšlíte o rozchodu, když Vám Váš manžel nijak v situaci nepomáhá a se svým problémem nic nedělá. Rozchod může být nelehký pro Vaši dceru. Je ale tato situace pro ni lehká? Domnívám se, že ji také vnímá. Už jen to, že nejvíce času je s Vámi a Vy, jak sama píšete, jste z toho již zoufalá.
Je třeba se rozhodnou, jak dál. Buď zůstanete u zhruba stejného modelu, anebo uděláte změnu, za kterou si budete stát a neustoupíte z ní. Může to být odstěhování se, přestat platit a vyřizovat věci za manžela, nedávat mu peníze či něco jiného. Víte, on zatím vlastně nepociťuje problém, protože když něco nezařídí, vy to uděláte, na automaty peníze vždy nějak dostane a že se občas napije, „přeci nevadí, není v hospodě pořád“.
Pomoci Vám může i návštěva odborné psychoterapeutické pomoci, která poskytne prostor a podporu pro zvládnutí a bude Vám průvodcem v celé situaci. Využít můžete našich služeb (www.gaudia.cz ) nebo služeb ve Vašem okolí.
Přeji mnoho sil. S pozdravem,
Věra Dufková
dobry den,
., vzdy rekl, ze pojede do cr se mnou..a pak vzdycky nasel nejaky neodkladny duvod nejet. A ja si vzdy rekla, jestli nepojede, tak je konec…ale nikdy jsem nebyla schopna to udelat. Tak jsem tu zpet. podminkou meho navratu bylo, ze v zime pojedeme do cr, a pak se tam usadime. A on uz zase mluvi o tom, ze asi pojedu do cr sama, protoze tady zrusili ceskou ambasadu a on se nepotahne do nejake jine zeme, aby dostal vizum do cr…ze pry pojedu sama a zaridim vsechno sama…a kdyby to nevyslo, tak ze zustaneme tady…ale ja tu zit nechci…jsem tu uplne sama, nemam tu zadne pratele…ani rodinu…predevcirem jsme se opet pohadali, hodne, rekl mi, ze se mam vratit do cr a ze uz od nej v zivote neuslysim ni slovo(samozrejme, ze jen vyhrozoval)ale pro me to bylo skutecne, verim mu vzdy kazde slovo…uprimne z pocatku prisel pocit ulevy ze pojedu domu, ale asi po minute prisla hrozna bolest..zhroutila jsem se a prosila ho, aby me neopoustel.neopustil.desi me predstava, ze by nebyl v mem zivote. ale desi me predstava zivota tady. kdyz jsem sem jela, slibil mnoho veci, verila jsem mu a verila jsem,ze to nejak zvladnu. ale ted uz vim, ze to tu nezvladnu. kulturni rozdily jsou obrovske, nejen tady ale i mezi nami. casto se hadame jen kvuli nedorozumenim, protoze pro me nektere veci znamenaji neco jineho. pripadam si tu jako vezen. od te doby, co jsem se sem vratila se upinam pouze k zime, kdy pojedu do cr, a k letu, kdy se vratim natrvalo..jenze mam hrozny strach..je fakt, ze co jsem se vratila, travi se mnou mnohem vic casu, jak slibil, abych se necitila sama a opustena, travi se mnou v bdelem stavu vic casu nez s jeho rodinou…a ja jsem za to vdecna, ale kdyz zacal mluvit o planu „B“, a ze si tu kdyztak najdu misto na univerzite…a ze mozna v zime pojedu sama..zacalo me to desit..pry doma oznamil, ze pojede pracovat do evropy…ale i tak se.bojim, ze se mnou neni na 100% v prestehovani se do cr…ja chapu, ze tady ma svuj domov, praci, kterou nesnasi, ale ma ji, ze tu ma rodinu, zna to tu, ma tu sve pohodli….a ze v cr nevi, co ho ceka…a proto si myslim, ze se mu do cr nechce…rekl, ze s tim souhlasil jen kvuli mne…bojim se, ze nebude cr mit rad, uz tak trikrat byl jako turista, jeste nez jsme se poznali, a ze mi to pak bude cely zivot vycitat…bojim se, ze i kdyz vsechno zaridim, tak si najde vymluvu, proc nejet…a ja tu za rok budu v depresich…vzdycky, kdyz zkousim mluvit o tom, co me trapi, tak mi rekne, ze si veci nemam tak brat, a nemam nad tim premyslet, ani me nenecha „vylit si srdicko“, protoze ke me si chodi odpocinout a „vypnout“, nechce se bavit o budoucnosti, nechce planovat, ani o tom nechce premyslet…co myslite, ze mam delat?mam bojovat za lasku, tak jak to tvrdi knihy a filmy? myslite, ze je odhodlan odejit se mnou do cr, a je jen opatrny?nebo nas vztah nema budoucnost?nemam zadne pratele ani rodinu s kym bych se mohla poradit..a. jsem ponekud zoufala…cast mne by nejradeji odjela a uz o nem nikdy neslysela…zila poklidny zivot v cr…mezi lidmi, kterym relativne rozumim…kulturne…mozna, kdyby me rodice trochu podporili…anebo on ukazal vic podpory a zajmu o nas plan..takhle mam pocit, ze vsechno delam ja, zatimco on se veze…po ctyrech letech nesplnenych slibu uz nejak nemam trpelivost…bojim se, ze me zase zklame…citim se rozpolcena mezi mymi city a rozumem a zrazenou duverou..
mam pro stredoevropana mozna ponekud zvlastni vztah,muj psycholog pred nekolika lety, kdyz jsem trpela depresemi, byl otevrene skepticky…pred nekolika lety jsem konvertovala k islamu..pozdeji jsem se pri studijni ceste do zahranici setkala s uzasnym clovekem, jiz od zacatku jsem vedela, ze je zenaty a s manzelkou se nerozvede, uz ji jednou opustil kvuli jejimu charakteru, ale kvuli detem to pak urovnali.podle islamu muze mit az ctyri manzelky. jejich manzelstvi bylo dohodnute a krom nej a deti spolu nemaji mnoho spolecneho. k zadnemu vzplanuti nikdy nedoslo. pak potkal mne a oba jsme vzplanuli silnou potrebou blizkosti jednoho k druhemu. laska mezi nami je velmi silna a hluboka, alespon tak to citim a i pres nase hadky se nemeni, jiz ctyri roky.jsme na sobe citove zavisli. kdyz jsme spolu, je to jako by nic jineho neexistovalo, jako by cas stal…a ja si jen preju, aby to tak bylo navzdy… vzdala jsem se kvuli nemu uplne vseho, kariery(vstudovala jsem VS), rodiny, pratel a odjela zit do jeho zeme s prislibem domova a rodinneho zivota.ted uz dva roky bydlim v ubytovne meho zamestnavatele, jeden pokoj s prislusenstvim, je to spis jako hotel.muj manzel rekl, ze je to pro me vyhodnejsi a bezpecnejsi. casto se kvuli tomu hadame, protoze se tu necitim pohodlne, je mi skoro tricet a potrebuju domov, potrebuji se usadit a „zahnizdit“. on to nechape. myslim, ze mozna proto, ze uz jeden domov a jednu rodinu ma. kdyz jsem byla nedavno doma v cr, nechtela jsem se uz vracet.uvedomila jsem si, co vsechno mi tady chybi, rodina, volnost..jen hloupoucke veci, jako moci si jit sednout do kavarny, nebo do restaurace na jidlo…nebo na prochazku..malichernosti…hodne jsme se hadali a ja vyhrozovala rozchodem,ale nedokazala jsem ho opustit, kvuli bolesti uvnitr me a kvuli bolesti, kterou jsem mu zpusobovala, nici me citit, ze trpi….rekl, ze se bude vic snazit a ze, kdyz nejsem stastna tady, tak v zime pojedeme spolu do cr, zaridime formality a v lete se usadime v cr, protoze jedine, na cem mu zalezi, je moje stesti. praci v cr mu mam najit ja, vsechno mam zaridit ja, protoze je to moje zeme.zatimco, kdyz jsem ja jela sem, tak jsem si praci musela hledat taky, protoze nechtel, aby ho nekdo se mnou spojoval. jeho rodina dodnes o nasem vztahu nevi, pry pro klid v rodine. Co boli je, ze stejnym zpusobem nepremysli o me rodine, o mych rodicich, kteri trnou hruzou, moje rodice nejsou muslimove. Tusi, ze tu jsem kvuli nemu a nelibi se jim to. Vedi, ze je zenaty, a ja jsem pro ne „rozvracec rodiny“. Uz nekolikrat mi slibil, ze pojedeme do cr spolu, protoze trvam na tom, ze by mel pozadat me rodice o mou ruku, coz on nechape, protoze v podle nej v evrope na nejake pozehnani kazdy kasle, kdyz i muj bratr zije se svou pritelkyni u mych rodicu..tvrdi, ze je zbytecne zadat me rodice…vcera je zadal pres messenger!!!
predem dekuju za pomoc
Dobry den,
nevim, jak zacit…ale mam jeden problem, ktery me hodne trapi a byl bych velmi rad, kdybyste mi napsala Vas nazor Je mi 27 let, cizinec a mam pritelkyni. Ja nevim jestli jsem normalni nebo ne, moc miluju zenske nozky a to me opravdu vzrusuje a to nejen tak ale je to pro me neco jako droga a kdyz vidim nejake holky s krasnymi nohama mam plnou erekci a chci je mit i hned (nozky). Momentalne je to nejak ok ale bojim se ze budu nejak agresevni nebo neco takoveho a fakt nevim co mam delat. Tak Poradte mi prosim vas co mam delat a doufam, ze moje situace je upelne jasne pro vas.
Dekuji mockrat predem za odpoved.
Dobrý den,
volit v některých situacích je opravdu velmi obtížné.Otázkou je, zda opravdu volíte mezi rozumem a city nebo spíš mezi tím zda upřednostnit více své či partnerovy potřeby. Podle toho, co píšete jste měla od partnerského vztahu velká a ve Vaší situaci zcela přirozená očekávání, která však partner již delší dobu z nějakého důvodu nenaplňuje. Z Vašeho dopisu je jasné, že si začínáte uvědomovat i svoje osobní potřeby- „, rodina, volnost..jen hloupoucke veci, jako moci si jit sednout do kavarny, nebo do restaurace na jidlo…“
Mluvíte o něm jako o manželovi, takže jestli tomu rozumím, dle zákonů jeho země jste sezdaní? Pak je ale záhada, proč o vás neví jeho rodiče, když v jeho zemi je mnohoženství běžné. Myslím, že svojí situaci jste velmi dobře vystihla v posledních větách- „takhle mám pocit, že všechno dělám já, zatímco on se veze…po čtyřech letech nesplněných slibů už nějak nemám trpělivost…bojím se, že mě zase zklame..“. Otázka, na kterou byste si měla odpovědět je, jak dlouho chcete ještě partnerovi dát čas, aby splnil své sliby a kdy nastane ten okamžik, kdy budete za čekání na naplnění slibů platit víc, než byste platila za jejich opuštění a odchod. Správná doba není nikde definována, každý ji máme jinou. Ale je důležitá proto, abyste mohla začít respektovat a chránit i sama sebe. Taktéž bych Vám doporučila zamyslet se nad normami běžnými v partnerově zemi- co to je, co tam běžně očekávají muži od svých žen, co to je, co mohou ženy očekávat od svých mužů. Kultura, pravidla a normy, ve kterých jako děti vyrůstáme jsou silné dědictví. A velmi často před nimi musí kapitulovat i láska. Možná zjistíte, že to, co chcete od partnera Vy se neslučuje s normami ženské a mužské role v partnerově zemi. Pak bude pro něho pravděpodobně velmi těžké Vaše očekávání naplnit, protože by musel bojovat sám se sebou a se svojí rodinou. A nejspíš bude hledat další a další cesty jak se vyhnout definitivnímu rozhodnutí. Pak je na Vás, jak dlouho budete chtít ( a i budete schopna) „platit „ za naději, že se jednou, možná, snad Váš sen splní.
Přeji Vám hodně síly při rozhodování
Mgr.Ladislava Doležalová
Dobrý večer,máme v rodině problém,který již dál nejde přehlížet.Můj syn 8 let má velkou nadváhu.Začlo to ve čtyřech letech do té doby byl štíhlí byl takzv.nejezák.Potom nastoupil do školky a hrozilo vyloučení protože nechtěl jíst tamní jídla,ze strachu jsme mu začali dávat jídla pouze podle jeho výběru.Jenže jsme to dopracovali tak daleko že syn ted váží 50 kg a domáhá se stále nějakých laskomin a pokud je nedostane,tak stále otravuje a začíná být zlý na svého staršího bratra.Už je to tak rozjeté že to nejde zastavit.Ted už vím že si za to můžeme sami,ale sami tuto situaci nezvládneme.Je možná nějaká pomoc?Díky za odpověd.
Dobrý den,
podle toho, co píšete to vypadá, že „nejedení“ a nyní naopak „ jedení“ syna začalo ovládat chod a vztahy v celé vaší rodině. To ale neznamená , že by tomu tak muselo být natrvalo. Vždy je možná změna. Vzhledem k tomu, že se problém dotýká všech členů rodiny, doporučila bych Vám rodinnou terapii. Tj. terapii, kdy na změnách pracují společně všichni členové rodiny. Využít můžete nabídky našeho zařízení nebo kteréhokoliv zařízení v místě vašeho bydliště, kde formou rodinné terapie pracují.
Držím Vám palce
Mgr.Ladislava Doležalová
Dobrý den,
předem děkuji za důvěru, s kterou se na nás obracíte. Říkám si, že každému se na druhém pohlaví líbí něco jiného, co jej i vzrušuje. To je úplně normální. Pro Vás je to ale něco jako droga, jak píšete. Pokud máme něco jako drogu, není to zdravé, už jsme na tom nějak závislí a ovládá nás to a to i Vy píšete ve svém dotazu. Máte obavy, co se může dále stát. V této situaci bych Vám doporučila svou vášeň probrat s psychoterapeutem. Dozvěděl byste se tak, co pro Vás vášeň znamená, co jste pro to schopen udělat jak v pozitivní, tak negativní souvislosti a jak s ní můžete pracovat. Setkání s psychoterapeutem Vám dá nadhled nad Vaší situací a možnosti, co s tím dál. Využít můžete našeho programu, kde lidem, kteří mají potíže s agresí či řeší konflikty ve vztazích, pomáháme (http://www.gaudia.cz/ag-resocializacni-program) nebo psychoterapeutů ve Vašem okolí.
Každopádně je velmi dobré, že nad svou vášní přemýšlíte a chcete ji reflektovat!
S pozdravem,
Věra Dufková
Léčím se na panickou poruchu už 4roky. Léky užívám ASENTRU dávky se zvyšují a pak snižují.Nejlépe snesu 1tabl.100 ráno.Přes den jsu v pohodě,ale v noci když spím se neumím uvolnit.Mám naplé svali.Výsledek je že se budím z bolestima zád a krční páteře.Doktorka mě dala Rivitol ,ale ten mě dělá na obličeji bolačky. A také si myslím že nemám panické poruchy ,ale psychosomatické.Mohli by jste mě poradit nějakou léčbu .Už to trvá dlouho ted´je mě 49let a jsu hodně unavená,cvičím jezdímna kole,na lyžých.Manžela mam opravdu hodného a máme se rádi hodně odpočívám tak nevím co jinakasi změnit léky? děkuji eva
Dobrý den,
Myslím, že byste měla chodit někam na psychoterapii. Nevím z kterého jste města – v Brně máme pobočku, ale i jinde se určitě najde psychoterapeut, který by Vám mohl pomoci. Takové věci se nedají léčit jenom medikamentózně. Psychoterapie Vám pomůže přijít na to, co můžete ve svém životě změnit, abyste nemusela být v napětí a výhledově mohla být i bez léků. Ty Vám váš lékař píše asi po zralé úvaze, sama bych asi postupovala obdobně, jen ten rivotril bych asi vyměnila za něco méně škodlivého, třeba chlorprothixen 0,25mg. To je klasika, po něm se lépe spí a v podstatě nemá vedlejší účinky. Můžete také zkusit masáže, relaxační techniky… každopádně by to chtělo s někým konzultovat.
Držte se. MUDr. Olga Kunertová
Dobrý den.
S přítelem žiju víc jak 6let.Jednou za čas u něj náhodně najdu,že si dopisuje s jínýma.Vím,že bych se neměla dívat,ale nedá mi to.Jednou jsem to v sobě držela skoro týden a on to celou dobu věděl.A když jsem se mu přiznala,že jsem mu vlezla do telefonu a četla i erotické sms,tak měl z toho jen srandu a přiznal,že to dělal jen kvůli mužskému egu a že to nic neznamená.
To je už víc jak 2roky.Nyní jsem opět náhodně našla v jeho icq,že si min.se dvěma psal….s jednou dost lechtivé sms(s tou naposledy před rokem)A u druhé,že je pro něj ta nejkrásnější.Už nevím u které vyznal lásku,ale to není tak podstatné.Spíše jde o to,že je schopen napsat někomu,že miluje.Oslovuje je např.kočičko.To mě nikdy když si píšeme na icq..
S přítelem máme hypotéku.Letos se nám narodilo miminko a tak nechci už hlavně kvůli dítěti vyvolávat hádky,ale moc mi tím ubližuje.
Zase si ale řikám,že kdyby to myslel vážně s jednou z nich tak se za ni třeba i rozjede.Když byl teď svátek,tak rovnou zůstal doma i další 2 dny.Přitom mohl klidně říct že jde do práce a mohl se za ni rozjet.
Ještě musím napsat,že noci tráví doma.Z práce chodí včas někdy i dříve.Max.by mohl trávit s dotyčnou v době pracovní.Je pozorný.Když je doma něco potřeba tak nakoupí,taky uvaří.
Jinak po sexuální stránce je to teď horší co jsem porodila dítě,ale to by nemělo mít snad vliv když si psal i dříve a mimčo nebylo ještě na světě.
A ještě jedna věc…já mu v rozčilení tyhle dvě dotyčné smazala.Jednu neměl na icq ani pojmenovanou.Dělám ale že nic nevím.
Určitě mi nic neřekne až to zjistí to by se přiznal.
Ale co já?mám to v sobě dusit nebo to neřešit?
Myslíte že je to u chlapa normální aby si dopisoval víc než kamarádsky a přitom svoji rodinu miloval?
To si musí nesutále dokazovat přes net svoje ego??
Děkuju za odpověď.
Dobrý den,
chtěla bych se poradit, moje babička věku 75 let, prodělala náběh na mozkovou mrtvici, tělesně zůstala nepoškozená. Měla nepravidelnou arytmii srdce a tak jí dávali elektrošoky pro upravení.
Nejsem odborník, proto ani sama nevím, jak se vše přesně píš. Dělá mi obrovskou starost. Každý den od té doby si myslí, že soused se sousedkou, nicméně soused i paní jsou staří, tudíž jí nemohou ubližovat. Domnívá se, že jí pálí lasery, že mají všude štěnice, poslouchají jí, mluví o nich jako by se to opravdu dělo, nereaguje na nás, když jí řekneme, ať si jde odpočinout, že je to jen představa nazlobí se a hádá se. Na souseda podala již několikrát trestní oznámení. Večer je to nejhorší dokonce jí slýcháme na něj sprostě a hlasitě křičet,.. Manžel jí zemřel před 8 lety, bydlí kolem ní rodina, ani nezůstala sama.
Byli jsme u obvodního lékaře, prý je to vpořádku a nemůže s tím nic dělat. U psichiatra byla také a ten jí dal prášky na spaní nebo li na uklidnění a přesto nepomohlo.
Dalo by se s tím něco dělat? nebo i bez medikamentů?
Velice si vážím Vaší pomoci.
Děkuji
Dobrý den, tohle se starším lidem někdy stává, že začnou být takzvaně paranoidní, že jsou přesvědčeni o tom, že je jim nějakým, zpravidla dosti bizarním způsobem, ubližováno. Řešení je na to jediné a to medikamentózní, Pokud bude babička ochotná, doprovoďte ji znovu k onomu psychiatrovi, aby jí nasadil nějaká neuroleptika a dohlížejte na to, aby je skutečně užívala. Šikovný psychiatr by se mohl pokusit babičku k užívání léků motivovat např. vysvětlením, že je to proti laserům nejlepší obrana. Rozhodně nemá smysl jí cokoli vymlouvat. Tím ji leda rozčílíte. Lepší bude když se pokusíte na její představy přistoupit a povídat si s ní o tom, co by jí pomohlo. Třeba vás sama přivede na nějaký nápad. Způsoby řešení se mohou někdy zdát stejně bizarní, jako problém sám, ale funguje to.
Přeji hodně zdaru a trpělivosti.
MUDr. Olga Kunertová
Dobrý den,
před časem mi praktická lékařka předepsala Esoprex. Trpěla jsem úzkostmi, které jsem přisuzovala vyššímu výskytu NŽS (státnice, svatba,nová škola). Na záchvaty mi potom lékařka předepsala Neurol. I přes tyto léky se však nedostavila žádná úleva. Úzkosti již nejsou tak silné, ale přidalo se časté střídání nálad, někdy bych je až nazvala mánií, někdy, především v samotě, se zase dostavují stavy lenosti a pocity méněcenosti. Chtěla bych se zeptat, zda je potřeba nejprve navštívit psychologa, nebo zda je účinější jít přímoza psychiatrem a zda je na tyto stavy nutná medikace nebo se dají vyřešit terapií.
Děkuji
Dobrý den,
víte, co je normální, se dá těžko říci. Píšete, že Váš partner se chová jinak zodpovědně. Třeba to dělá proto, že mu na jednu stranu přijde, že už je táta od rodiny, za což je asi rád, ale na druhou stranu nechce ztratit svoji „mužnost“, chce si ji uchovat, a tak si dopisuje. Třeba to tak je a třeba ale také ne. A dozvíte se to jen, když se ho zeptáte.
Říkám si, že pokud s tím nic dělat nebudete, bude to ve Vás zůstávat a Vy z toho bude nešťastná a třeba si to „vylejete“ někde jinde. Na někom, kdo za nic nemůže, protože se to ve Vás už nakupilo a ten/ta dotyčný/á je po ruce. To by byla škoda.
Myslím, že se dá o takových věcech promluvit. Je dobré, když je to v klidu, bez křiku, s cílem zjistit, proč to tak je a co se s tím dá dělat. Můžete se na to připravit. Napsat si třeba, co mu chcete říci. Správné také je, říci Vašemu příteli, proč se ho na to ptáte. Jak se cítíte Vy, když on takto jedná, a třeba i jak si vykládáte jeho jednání, aby rozuměl tomu, proč si s ním o tom chcete povídat.
Držím Vám palce!
Kdybyste potřebovala dále poradit, můžete si domluvit setkání u nás. Více informací naleznete na http://www.gaudia.cz.
S pozdravem,
Věra Dufková
Vážená paní,
z Vaší kusé zprávy čtu mimo jiné, že se ve Vašem životě událo několik zásadních změn. Takováto období, i když jsou ty změny pozitivní, bývají obvykle stresová, člověk je v tu dobu zranitelnější, dohánějí ho různé obavy, které si ani nemusí uvědomovat, někdy je nadšený a plný energie, jindy se propadá do smutku. Vše, co popisujete by tomu odpovídalo. Jde o normální životní období, i když nelehké a užívání antidepresiv v takové situaci nepovažuji za dobrou volbu, i když Escitalopram (Esoprex) je antidepresivum kvalitní, moderní, s minimem nežádoucích účinků a v indikovaných případech jej také ráda předepisuji. Každopádně samotné antidepresivum nic neřeší. Je možné, že s tím, jak si postupně na nové okolnosti ve svém životě zvyknete, potíže ustanou a s tím i potřeba jej užívat, ale může to nějakou dobu trvat. Psychoterapie by Vám rozhodně pomohla tu dobu zkrátit a pokud změny, které jste učinila pro vás nebyly jednoznačně pozitivní, považuji ji dokonce za nezbytnost. Mimo jiné je dobrou prevencí závislosti na neurolu, který, jak píšete, také užíváte. Na ten si dejte zvláštní pozor. Je to dobrý pomocník, zabírá na úzkost i na její nepříjemné tělesné projevy, ale tím spíš může dojít k tomu, že si na něj zvyknete a přiděláte si další problém s odvykáním.
Hodně štěstí přeje
Olga Kunertová
Zdravím,no nevím jak začít,ale vezmu to jednoduše…..je mi 31 a jsem maminka dvou dětí 9-4roky…..byla jsem na mateřské dovolené 8let,ted nám konečně vzaly holčičku do školky a já si náhle musím najít práci,ale bojím se..jak se uplatním….sebevědomí samozřejmě vzalo za své…..bojím se komunikace z lidma……chci se zeptat zda mi pomůže psychoterapeut….a nyní se ještě ke všemu budeme po 10letech rozvádět,hledám samu sebe a nevěřím si…..bojím se……
Dobrý den Katko,
rok a půl jsem pracovala s maminkami po mateřské dovolené a dost z nich mělo podobné pocity ohledně návratu do zaměstnání jako Vy. Pro většinu z nich bylo ale také toto období zlomové. Hledaly samy sebe, co by rády dělaly a jak jít dál.
Nedivím se Vám, že po tom, co jste dennodenně s dětmi a v jejich světě, obáváte se, zda ještě umíte komunikovat s jiným světem. Myslím, že je to ale jako s lyžováním. I když jsme dlouho nelyžovali, nezapomněli jsme to, jen to musíme zase zkusit. Je to nepříjemné, nejdříve to nejde tak jak bychom chtěli, padáme, ale po nějakém dnu se zase dostaneme do kondice a jde to.
Psychoterapii Vám může vřele doporučit. Pomůže Vám nebát se komunikovat s lidmi a najít samu sebe, popř. i co Vy od života chcete. Využít můžete našich služeb (http://www.gaudia.cz/) či služeb ve Vašem okolí.
Držím Vám palce a nezapomeňte, že kdo nepadá, lyžuje hluboko pod své možnosti!
Zdravím,
Věra Dufková
Dobrý den,
jsem velká citlivka a nějak si neumím poradit se svým životem a asi něco řeším příliš moc a něco vůbec. Teď sem se rozhodla po 4 letech odstěhovat se od partnera( byla to dlouho promýšlená záležitost) Nebylo v našich silách se jakoliv dokomunikovat. A když se ve vztahu nemluví a neřeší se důležité věci, vztah krachuje. Rozhodla jsem se od partnera odejít. Několikrát jsem ho upozorňovala, že nejsem šťastná a že se chci odstěhovat, ale on to bral jen jako legraci, byl si mnou jistý. Když nebyl doma odvezla jsem všechny své věci a poté mu napsala, že sem se tedy odstěhovala a co bude dál? jako dorovnání nájmu atd. Jeho odpověď mě překvapila. Napsal, že jsem udělala dobře a že ani klíče zpět nechce, že jsem u něj kdykoliv vítána.Avšak euforie z přestěhování, mě brzy přešla. Partner mě začal atakovat telefony a smskami a začal mi slibovat jak se změní, jen ať ho neopouštím. Myslela sem že mi bude dobře, když se odstěhuju, ale je to ještě horší, Mrzí mě to, ale vím, že když se teď vrátím, bude to za chvilku zase ve stejných zajetých kolejích, v kterých se oba trápíme. POtřebovala bych poradit co dál? zda nějaká partnerská poradna by nám pomohla? děkuji, Lucie
Dobrý den … Nevím kde začít a jak to napsat.
Vidím, že jsem tady snad nejmladší, kdo má nějaký problém, je mi 17 let, moje rodiče se rozvedli, když mi bylo 11 let … nesla jsem to příšerně, mého otce jsem milovana, ale pil a byly problémy i s fyzickým násilím takže rozvod byl na místě. Tátu vídávám jen zřídka, jenom když má na mě čas, tak za ním přijedu na víkend, jelikož bydlí daleko za Prahou a já bydlím v Praze, tak to není lehké se tam jen tak dostat. Vždycky když k němu přijedu, je to strašné, moc se s ním nebavím, nemám si s ním moc co říct, povyprávět … nic moc. Má ale hodnou novou přítelkyni, která má dva syny z 1. manzelství a s nimi vycházím skvěle, za to jsem strašně ráda. Můj táta pořád pije a má problémy s financema a velké psychické i zdravotní problémy, což pro mě taky není lehké, protože o nich pořád mluví a jak se jen trochu napije, hned mi můj 40ti letý táta brečí jak malé dítě na raměni…několikrát se pokusil o sebevraždu, skočil několikrát z okna atd atd … má kvůli tomu snad na dvakrát zlomenou nohu. S otcem mě to mrzí ale horší je to doma s mojí mamkou. Snad dva měsíce po rozvodu nám přinesla domů ukázat svého nového přítele, který se mi ani náhoodu nezamlouval, a hnedka se u nás zabydlel. Nesnáším ho …. mojí mamince je 42 let, je to opravdu na svůj věk krásná žena ! Miluju jí, udělala bych pro ní vše, ale to je pouze jen z mé strany takhle, je vidět že mě moc v lásce nemá, odkopává mě od sebe a raději je s mojí nevlastní mladší sestrou (máma otěhotněla pár měsíců po rozvodu s novým přítelem) … Všechno kupuje jí, mě nedává ani korunu, co si nevydělám a nekoupím za své peníze – to nemám. Nezajímá jí že nemám boty na zimu, prostě nemá peníze, ale pro sestru ano. mazlí se s ní,když jí obejmu já, začne na mě ječet ať jí nechám bejt že na mě ted nema naladu ani čas, bolí mě to ale už jsem si na to i celkem zvykla, takže si to tak ani neberu.. Máminymu přítelovi je 56, nesnášíme se. Pořád na mě ječí, několikrát mě fyzicky napadl, a né málo, můj bratr je svědkem toho, jak mě mámy přítel vzal pod krkem a táhnul mě přes celou místnost, pak mi dal pár facek, několikrát mě taky uhodil pěstí do hlavy, taky se jednou stalo že jsem držela skleničku a on mě uděřil schválně tak, abych se do ní bouchla a pořezala jsem se do rukou. Je zlej, příšernej, včera mojí maminku chytnul taky pod krkem, měla úplně červeně otlačený jeho prsty na krku. Plakala, bylo mi jí šíleně líto, ale nic s tím nedělá, raději mlčí a další den se s ním normálně baví.. nesnášim to !! Několikrát říkala že chce aby vypadnul, že nebude šahat na její dceru (na mě) a ani na ní. Taky mě jednou napadl tak, že mamka podala na něj trestní oznámení, on jí ale začal vyhrožovat že jí sebere dceru atd … mama to kvůli tomu stáhla, bála se. Nevim co mám dělat .. nevim !! je to čím dál tím horší, nesnáším to tady doma, nesnáším hlavně jeho ! pořád mi nařizuje jak se mám chovat, nerekl mi nikdy nic hezkyho, nikdy ! vadí mu, kdyz si myju vlasy, vadí mu kdyz si pak ty vlasy fénuju protoze za me nechce platit elektrinu a tak .. vadi mu kdyz otevru salám, protože to prý koupil pro svojí rodinu (jeho malou dceru a pro mojí mámu) … neskutečný to je, nedá se to vydržet, kazdej den bulim jak želva, nedokážu se přes to dostat, nedokážu, bojím se co bude dál, bojím se o svou budoucnost, něco si vydelam, denne jsem na brigade ale nevydelam si dost abych za par mesicu, az mi bude osmnact mohla jit bydlet nekam sama … je to můj sen bydlet sama, ale je zatim nerealny… Vím že mi asi neporadíte ale alespon jsem se vyzpovídala, coz jsem silene potrebovala …. a za to vám děkuji, doufám že mi alespon něco odepíšete, jsem na všechno vážně sama, nemam nikoho komu bych tohle všechno řekla, ani můj táta nechce abych se k němu odstěhovala, protože by mě prý kvůli nedostatnu financí prostě neuzivil … Bojim se … Tak prosim odepiste.. Děkuji vám mnohokrát.
Dobrý den slečno Lucie,
Děkuji za důvěru, s kterou se na nás obracíte. Píšete, že jste udělala pro Vás důležitý krok ke změně. To chtělo hodně odvahy a síly a Vy jste to udělala! To je úžasné. Domnívám se a Vy to vlastně také píšete, že jste tím partnerovi pomohla pochopit situaci. To, že mu stále nedůvěřujete, že se změní, vidím v tom, že Vy nevidíte žádnou změnu u něj. Vše se ale může obrátit. Jen je potřeba, abyste na vztahu pracovali oba. První krok je určitě otevřená komunikace mezi vámi. Říkat si, co já od vztahu chci a co můžu udělat, ale i poslouchat a přijímat to, co chce ten druhý a co pro to může udělat.
Partnerská poradna je též výborný nápad. Nezávislý pozorovatel – terapeut – Vás provede Vašimi obtížemi a pomůže Vám sladit se s Vašimi očekáváními, které má od vztahu. Využít můžete našich služeb párové psychoterapie (více na http://www.gaudia.cz), služeb ve vašem okolí nebo můžete využít asociaci manželských a rodinný poradců.
Držím vám palce. Jste na dobré cestě!
Věra Dufková
Dobrý den,
děkujeme za projevenou důvěru, vážíme si Vaší odvahy napsat nám o situaci, kterou právě prožíváte.
Píšete o situaci doma, o špatném vztahu s partnerem maminky, který Vás i ji fyzicky napadá a brání Vám v tom, abyste se doma mohla cítit dobře a bezpečně. Snažíte se udržovat vztah s Vaším tatínkem, který jak se zdá, má sám dost problémů se svým životem a těžko Vám může být v tuto chvíli oporou. Tak si říkám, že je to na jednu sedmnáctiletou dívku až dost a obdivuji Vás, že jste schopna vydržet. Přemýšlím o tom, co Vám pomáhá situaci zvládnout, co Vám pomáhá nevzdat se. Musí ve vás být veliká síla. Možná Vám pomáhá představa jiné budoucnosti, kterou sama za sebe plánujete.
Vnímám Vaši touhu být blízkou své mamince, která ale dává svoji náklonnost najevo spíše vaší nevlastní sestře. Maminka se v tuto chvíli možná může sama cítit bezmocná a bezradná, možná ji její vlastní chování chrání před tíživým uvědoměním si reality. Píšete, že jste schopna se za maminku postavit (což pro Vás vůbec nemusí být jednoduché) a stejně tak čtu o tom, že maminka se umí postavit za Vás – nechce, aby Vám její partner ubližoval. Možná je to to jediné, na co si v tuto chvíli sama troufne.
Přesto, že Vám je sedmnáct let a možná nejmladší, kdo do naší poradny napsal. Určitě ale nejste jediná, komu se podobné věci dějí. Velmi bych Vás chtěla podpořit v tom, abyste sebrala odvahu a objednala se k psychologovi (ať už z řad našich psychologů či jinde). Takový člověk Vám může pomoci Vaši situaci zvládnout, poradí Vám a pomůže Vám postarat se o sebe. Jak sama píšete, je příjemné se někomu svěřit a možná zjistíte, že máte mnohem víc možností, než o kterých v tuto chvíli víte.
Je přirozené, že hledáte přijetí, lásku a bezpečí, když ji doma momentálně nenalézáte. Chci vás povzbudit, abyste pro sebe hledala a našla místo, kde Vám bude dobře – byť to teď bude třeba při povídání s psychoterapeutem, člověkem, který Vás bude se zájmem poslouchat a bude Vás provázet životem a tím, co prožíváte. Vy nyní děláte to nejlepší, co můžete sama dělat, ale v určitých životních etapách je dobré mít vedle sebe člověka, který Vás podpoří.
Přeji Vám, abyste pro sebe našla to, co potřebujete a mohla se cítit bezpečně a radovat se ze života.
Mgr. Emilie Gärtnerová
Mám problém se svým partnerem kterého znám 1rok,oběma nám je 44let,jsme rozvedení,děti jsou již velké a nežijeme zatím ve společné domácnosti.Největší problém je v tom,že je partner až příliš ješitný.Pořád chce být obdivován a chválen,neustále zdůrazňuje jak všechno dělá dobře,ale jakmile nastane sebemenší problém a řekne se mu ,že není až tak dokonalý jak si o sobě myslí,začíná couvat a má pocit,že oni jsou přeci pány tvorstva a my jsme tou nedokonalou osobností,přestane komunikovat,stále mlčí,neozve se třeba i 2dny. Pak už to já nevydržím,protože mě to hodně trápí a tak mu napíšu jak mi to je líto a pak se většinou ozve.Jinak je ke mě hodný,ovšem pokud chválím.Dá se stím něco dělat?
Dobrý den, máme 2dcery a ta starší 10letá má problém s večerním usínáním a taky s odjezdem naí dovolenou.Přijde mi to jako kdyby nechtěla za žádnou cenu opustit domov U usínání jde o to,že si jde lehnout,ale nemůže usnout.Chvilku třeba usne a po chvilce začne opět volat manželku,že nemůže spát.Druhý problém je ten,že máme naplánovanou dovolenou a měsíc před odjezdem,když přijde na to řeč,tak začne brečet,že tam jet nechce a že je to pro ní jako trest. Nakone to teda většinou dopadne tak,že se jí zase z dovolené nechce jet zpět domů,ale to už nedělá takové scény. Chtěl jsem jen poprosit o radu a nebo jestli je potřeba vyhledat psychologa..Děkuji Roman
Dobrý den,
určitě se s tím dá něco dělat, ale musíte chtít oba. První krok je o tom začít otevřeně mluvit, což je na Vás. Váš partner by měl vědět, jak na Vás jeho chování působí. Jak se cítíte, když on takto jedná, co to s Vámi dělá apod. Důležité je pak vyslechnout jeho. Jak on to vidí a jak to má. Potom můžete společně vymyslet co s tím. Co se dá dělat jiného v podobných případech. Kdo a co může udělat příště jinak.
Začátek není nikdy jednoduchý. Někdy je těžké mluvit o svých pocitech a velice těžké je měnit své chování, ale dá se to. Chce to jen odvahu začít a to Vy máte. Odvážným štěstí přeje!
Přeji Vám plno síly na začátek a pokud si o tom chcete promluvit více, můžete využít konzultace u nás (www.gaudia.cz) nebo služeb poradenství či psychoterapie ve Vašem okolí.
S pozdravem,
Věra Dufková
Dobrý den,
děkujeme za důvěru, se kterou se na nás obracíte. Bohužel z Vašeho popisu je velmi těžké udělat jakýkoliv závěr. To že Vaše starší dcera má potíže s usínáním a mírně úzkostné reakce při změně prostředí může mít různé příčiny- její celková vyšší citlivost, špatný zážitek z minulosti, náhodě upevněný vzorec, jak si získat pozornost a mnoho dalších možností. Velkou roli hraje i způsob, jakým na ní reagují ostatní v rodině. Z těchto důvodů bych Vám doporučila návštěvu psychoterapeuta zaměřeného na práci s rodinou-tzv. rodinnou terapii. Pokud máte zájem, můžete využít i našich služeb
(www.gaudia.cz) nebo si najít odborníka, který bude v blízkosti vašeho bydliště.
Držím Vám palce
Ladislava Doležalová
Dobrý den,je mi 39,bezdětná a opět po nezdařilém vztahu.V mých 5 letech se naši rozvedli, průběh rozvodu a vztah mezi rodiči poté, na mne zanechalo psych.problémy.Mamka od mého nar.má problémy s alkoholem,s tátou od svých 12 let si nerozumím,jsme si strašně cizí,už jen proto,že způsobem jak jedná s ženami,s agresivním,manipulátorským,se mi velmi příčí a nemohu se s tím smířit.To vše se odráží v mých vztazích.Můj první a asi nejpohodovější vztah,protože nikdo se mnou nemanipuloval,leč později né tak štastný,byl 8 letý vztah s ženatým mužem.Skončil proto,že jsem toužila po rodině,po pevném vztahu.Navazoval vztah s alkoholikem,který jsem ukončila po 2 letech který jsem těžko nesla.Po těchto nezdarech jsem se začala zajímat o dochovno,pracovala jsem na sobě, na vztahu mezi rodiči.Vztah mezi mamkou máme dobrý ale s tátou mám stále problém v komunikaci a myslím,že je to vzájemné,nebo to tak alespon cítím.Po 1/2 roce jsem měla v práci možnost seznámit se s člověkem s duchovním zaměřením,nakonec po 3 měs.hlubší známosti se ukázalo.že má přítelkyni,jenže já byla zamilovaná až po uši, a aby toho nebylo málo, po přečtení jedné sms v tel.se ukázal jako nevybouřený promiskuita.Přesto,jsem ten vztah nedokázala ukončit,s přítelkyní se rozešel a nastěhoval ke mne, ač jsem věděla o jiných známostech,nedokázala jsem o tom mluvit,bála jsem se toho,že ho ztratím,bála jsem se,že opět budu sama.Emoce které jsem měla nahromaděné v krční čakře zapříčinily hyperfunkci štítné žlázy.Už jsem nemohla dál to v sobě držet,z obětního beránka vypukla sopka.Po 5 letech vztah skončil.Tento vztah jsem „nahradila“ jiným,láska to nebyla,vztah z rozumu,ale přesto,že přítel po mne požadoval amortizaci za používání věcí v domě a účtoval 5.5 za km,za opotřebení auta,přesto,že jsme tento problém řešili u psycholožky,která a nejen ta,ale spousta známých mi řekli,jdi z toho vztahu,přesto všechno jsem vydržela 2,5 roku.Tak a problém? Potkávám stejné partnery jako je můj tata.Tam kde cítím manipulaci,agresivitu,mám problém v komunikaci,až takový,že s takovými lidmi mám strach komunikovat a to se odráželo na mém zdraví,jsem po operaci štít.žlázi a nastaly problémy v oblasti žaludku.Takový komunikační problém mám i s vedoucím v práci.A jelikož jsem si vědoma,že neumím se asertivně prosadit,snažím se s tím psychic.vyrovnat a nenapadat druhé, ale někdy to prostě už nejde.Vím,že můj problém je širšího rázu,neni to jen o komunikaci.Mám přečtených spousta příruček a snažím se opravdu na sobě pracovat.Možná kdybych podstoupila kurz asertivity je možné ,že v takových nefunkčních vztazích,bych nesetrvávala.Mohla bych poprosit o názor a případnou radu? Děkuji moc předem.S pozdravem Schierzova Beatrice
Dobrý den,
kurz asertivity Vám jistě může pomoci naučit se podávat a přijímat kompliment – ocenit sebe a druhé; odmítnout efektivně a zároveň šetrně; říkat si o věci, které ve svém životě potřebujete; přijímat a podávat konstruktivní kritiku (například v partnerských vztazích), aj. Kurz je přiměřeně rozdělen na část teoretickou a zážitkovou, která by pro Vás mohla být obzvláště přínosná, protože si můžete vyzkoušet jednotlivé techniky přímo ve skupině při hraní rolí. Dostanete zpětnou vazbu od účastníků i lektorů, kteří se budou v maximální možné míře snažit Vás podpořit, abyste byla schopna chovat se asertivně tam, kde to ve svém životě potřebujete. Protože kurz vedou lektoři, kteří se zároveň věnují psychoterapii, můžete s nimi po absolvování kurzu hovořit o dalších možnostech osobního rozvoje (individuální psychoterapie, skupinová psychoterapie zaměřená na vztahy, a pod.).
Mgr. Emilie Gärtnerová
Dobrý den,
Mám podivné pocity. Neumím se rozhoupat k nějaké činnosti, je to úplně nepřekonatelné. Jako bych měla ze všeho strach – dát prát prádlo, poklidit, hledat si práci. Sedím a nevím, co mám dělat. Přepadají mě stavy zmatenosti, kdy nevím, co mám dělat a proč, kdo jsem a jak se mám vzchopit. Musím si usilovně srovnat v hlavě, co mám dělat, a potlačit všechny ostatní pocity. Kolem mě je prázdno a pusto a zároveň plno všech možných pobídek a krásného života, který mě vybízí se z něj radovat. Mám ale úzkost, která mě uzamyká v nečinnosti a nedovolí mi se čehokoliv opravdu dotknout a pustit do všeho, co bych chtěla. Mám strach se něčím definovat. Neumím se překlopit z času do času, neumím započít nějakou činnost. Ovšem když se mi to podaří, už mi to problém nedělá. Sedím, čas ubíhá a já do něj neumím zasáhnout. Pokud se stane něco zvnějšku, na co musím reagovat, tak to dokážu. Nejsem apatická a nejsem depresivní. Trpím sociální fóbií a zřejmě stavy derealizace a depersonalizace. Když jsem doma, bojím se jít ven, když jsem venku, bojím se jít domů. Když jsem sama, bojím se jít mezi lidi, když jsem mezi lidma, bojím se být sama. Cítím pocit bezpečí, když ležím v posteli. Kazí mi to ale pocit studu a špatného svědomí a vědomí, že bych chtěla dělat něco úplně jiného. Když začnu mluvit o svých stavech a pocitech, nevím, jestli je to pravda a nebo si to vymýšlím a jak to je. Nikdo na mě nic nepozná. Dovedu zároveň prožívat pohodu i úzkost.
Je mi 30, od 19ti jsem chodila 6 let na terapii, poslední 4 roky beru Zoloft a Frontin. Dnes jsem se znovu objednala na terapii. Píšu vám proto, jestli byste pro mne mohli tyto věci nějak pojmenovat. Pomohlo by mi to. Děkuju, Katka
Dobrý den, Katko,
děkuji za Váš dotaz i za velmi otevřený a zároveň velmi souvislý popis Vaší situace. Musí být těžké „napěchovat“ své pocity a stavy do několika málo řádků. To, čím si už 11 let (pokud správně počítám) procházíte, pro vás nejspíš je skutečně vyčerpávající a máte můj obdiv za to, jak se nevzdáváte a bojujete s tím. Nevím, jestli Vám na základě Vašeho popisu situace jsem schopná ty věci pojmenovat nějak jinak, než jak o nich píšete. To je právě do značné míry cílem psychoterapie, kterou poskytujeme našim klientům – snažit se ve společném rozhovoru nacházet pojmenování pro klientova trápení, hledat souvislosti a také náznaky řešení, které už se třeba objevily, momenty, kdy se věci dějí jinak a lépe než obvykle atd.
Zaujalo mě, když jste napsala, že když se vám podaří nějakou činnost začít, už vám pak nedělá problém, a že když musíte reagovat na podněty zvnějšku, dokážete to. Tedy že zažíváte situace, kdy se Vám daří tak nějak „vystoupit ze zajetých kolejí“ a udělat něco odlišně, udělat to tak, aby to fungovalo. Možná by bylo zajímavé pojmenovat spíše tyto momenty, kdy se děje něco pro Vás pozitivního.
Píšete, že jste se objednala na terapii. Nevím, jestli ji absolvujete v našem centru Gaudia nebo jinde, ale v každém případě Vám přeji, ať je úspěšná a pro vás užitečná!
S přátelským pozdravem
Barbora Hrušková
psychoterapeutka
Dobrý den.Dlouho jsem váhala zda napsat,ale někde začít a hlavně nějak už musím.Mám problém s našim manželským vztahem.Jsem vdaná 17 let a do doby před dvěma lety to bylo manželství docela fajn.Máme 14-cti letou dceru.Bydlíme s polu s mou matkou a to pro mého muže není zrovna jednoduché což chápu,protože to není někdy jednoduché ani pro mne.
Začnu tedy úplně od začátku.
Poznali jsme se v létě já byla rok rozvedená,měla tříletého syna a manžel dokončil střední odborné učiliště.Vypadal o mnoho starší a proto mě vůbec nenapadlo,že je mladší.Samozdřejmě jsem se asi po třetí schůzce zeptala kolik že je mu let.Při jeho odpovědi se mi podlomily kolena.Řekla jsem mu,že to není dobrý nápad se scházet,ale nedal si říct a nadále mě vyhledával.Po roční známosti jsme se odstěhovali do podnájmu,protože má matka mě prostě vyhodila i se synem z domu,právě k vůli naší známosti.Po půl roce za náma přišla a zjistila,že fungujeme jako normální pár.Nabídla nám ať se vrátíme zpátky,tedy bydlet k mým rodičům.Udělali jsme to.Po roce jsme se vzali.Manželovi tehdy bylo 18let,mě 24.Manžel se staral o nás vzorně.Byl velmi zručný,na to jak byl mladý neměl s žádnou prací problém.Já se mu snažila pomáhat ve všem co jsem mohla fyzicky zvládat.O syna se staral tak jakoby byl jeho vlastní a to mě k němu nesmírně připoutalo.Otec mi po půl roce po svatbě zemřel a mamku jsem nechtěla v našem domku nechat samotnou,protože by to finančně nezvládala a tak jsme se rozhodli,že začneme s opravou našeho staršího domku.Docela nás to těšilo.Já si klidně stoupla k míchačce,vozila beton,podávala tvárnice,řezala,brousila,natírala palubky,prostě co bylo potřeba jsem vykonávala.Po třech letech se nám narodila dcera.Zvládl společně s mou matkou vánoční úklid a já přijela s porodnice nadšená.Dcera rostla jako z vody a to doslova.Po mateřské jsem šla pracovat za ním.
Jednou po společném rozhovoru se mi svěřil,že mi mohl být nevěrný,ale že to neudělal a je tím pádem na sebe pyšný.Já vím to se stává.Jenže to byla naše spolupracovnice kterou moc dobře znám i z firemních večírků!Byly jsme dá se říct kamarádky.Někdy u nás i přespala.Hodně mě to srazilo na kolena.Udělala jsem scénu-doma,brečela jsem a cítila jsem se poníženě.Já jim v práci posluhuju,vařím kafíčka,umývám hrníčky od kávy,nosím dobrůtky,dělím se i s ní a oni tohle.Nedělá se to,ale vlezla jsem mu do telefonu.Chtěla jsem vědět jestli ji volal po naší rozmluvě.Hovory vymazány,sms taky.Vysvětlil mi to,že se to udělalo samo.Tak jsem mu řekla,že mu nevěřím.On jen po mě chtěl ať nedělám rozepře v práci.Řekl,že si vyžádá tel.výpis aby mi dokázal,že si s ní nevolal a tudíž mé obavy jsou zbytečné.
Já mlčela,měsíc,dva,půl roku a stále s nimi v práci sedávala u jednoho stolu a dělala,že se nic neděje.Ve mě se všechno bouřilo.Když jsem mu připoměla,že mi něco slíbil,odpověď zněla,že si myslel,že je to už za náma.Já čekala na ten výpis.Pak přišel,že tam skrze něj volala,ale bohužel už ho poslat nemůžou.šlo to jen dva měsíce zpětně.
Lhal,já tam volala.Půl roku zpětně a rok zpětně po písemné žádosti.Přestala jsem mu věřit,ne proto,že se možná něco stalo,ale taky možná ne,ale proto,že on nic neudělal a tak vlastně nebyl pro něj důvod něco řešit.Já se trápila celé dva roky než odešel ze zaměstnání,ne k vůli mě aby byl klid,ale k vůli finančním problémúm,které ve firmě nastaly.Nikdy jsme o tom nemluvily,vlastně nemluvíme skoro vůbec v poslední době.A když jsem chtěla aby jsme si promluvili,tak to skončilo šílenou hádkou.
Začala jsem přemýšlet o našem předešlém životě,jak vlastně probíhal a docela mě to překvapilo.Výplata nám chodila na jeden účet-jeho.Když jsem se zeptala jestli byla výplata a kolik,odpověď zněla ano,jako vždycky.Když jsem chtěla peníze musela jsem si říct.Ne,že by je utrácel,ale šlo mi o princip.On měl účet,kartu a já si musela říkat o peníze.Když jsem si sním o tom chtěla promluvit,že mi to vadí,že se citím méněcenná,odpověď zněla,že na tom nic špatného nevidí.Po dlouhé době se mi podařilo ho přesvědčit-díky známým co byly u nás na návštěvě,že je to důvod k nespokojenosti.Známá mu na rovinu řekla,že to kdyby tak měla ona doma,tak manžela pošle do patřičných míst a vyřídí si svůj vlastní účet.Já o tom začala uvažovat a najednou jsem měla vlastní kartu.
Postupem času vidím,že je to i moje vina.Nic jsem nechtěla,nikam jsem netoužila jezdit,ono na to ani finačně moc nebylo a není.Hlavně pracovat,málo se vyptávat a nic nechtít.Nedej bože,že mi vadilo,že mi jako jediný na mé 40-cáté narozeniny nepopřál můj muž.Ho to,ale nenapadá-zněla odpověď.Letos jsem měla 41 a co myslíte.Ano,proběhla večeře,já se dívala z jednoho okna on s druhého,ale třeba takové to všechno nejlepší z jeho úst,už neznám.Cítím se jako služka,uklidit ,oprát,navařit,na zahradě udělat co je potřeba popřípadě být po ruce.
Opravdu nevím,už i moje dcera mi řekla ať něco uděláme ať se třeba rozvedem a proto jsem se rozhodla pro začátek,alespoň napsat.Abych to shrnula,mám ho ráda,za to co pro nás dělá,snaží se vydělat peníze,nechodí do hospody dbá o sebe,ale stačí to?
Ani jednou se nesnažil mi nějak pomoct ikdyž jsem ho tenkrát prosila,že vím že mu třeba ubližuji neoprávněně,odpověď zněla -nic jsem neudělal,tak se stím musíš srovnat sama,já ani nevím co bych měl udělat.
Mě asi napadlo milion věcí,které bych udělala pro záchranu našeho manželství,ale já se bojím,že už jsme tak daleko,že zachraňovat není vlastně co.
Dobrý den,
trpím bulimií s přestávkami (většinou když jsem měla přítele, nezvracela jsem vůbec) cca 10 let. Přešla jsem ze stádia anorexie do přejídání a zvracení, které je bohužel nyní, kdy mám stres před státnicemi a nástupu do nového zaměstnání, častější, dá se říci, že obden. Nepřejídám se tolik jako v začátcích nemoci, ale i tak mám starost o své zdraví a snažím se poprat s nemocí sama, bohužel se mi to momentálně nedaří. Když jsem v psychické pohodě, jím střídmě, dokonce i hubnu, ale příjde rozchod, škola, změna zaměstnání, pocit samoty a já ventiluju skrze zvracení pocity méněcenosti a nízkého sebevědomí.
Poté se dostavují výčitky a vše je jen horší.
Žádám Vás tedy o radu, případně informacvi, na koho a kde se mohu obrátit o pomoc, případně zda se mohu objednat přímo k Vám.
Dobrý den,
není vůbec jednoduché měnit chování či náš život. Chce to odvahu a odhodlání, proto jsem ráda, že jste se rozhodla napsat a děkuji za důvěru. Už jen to, že píšete tyto řádky, Vám pomáhá si své myšlenky srovnat a to je dobrý začátek.
Určitě je důležité si uvědomit, co Vy vlastně chcete. Co je to, co se má změnit a z čeho jste nespokojená. Je to komunikace mezi Vámi, důvěra – nedůvěra, příhoda s nevěrou, která stále není pro vás dořešena, či něco jiného?
Také je důležité si uvědomit, jak chcete, aby se to, co se má změnit změnilo a co se má stát. Podstatné ale je začít o tom mluvit. Začít mluvit a začít říkat, co Vy chcete, ale i poslouchat manžela, co on chce a jak to vidí. Zkuste si spolu popovídat. Pokud to nepůjde, mohou Vám ve Vaší komunikaci pomoci psychoterapeuti z vašeho okolí či se obraťte na naše centrum (www.gaudia.cz). Rádi Vám pomůžeme!
V souvislosti s nevěrou, kterou popisujete, mě napadá, jakou roli v té celé události hraje kolegyně, která ho údajně měla svést. Věřím, že to muselo být velmi nepříjemné dělat, že nic nevíte a pomáhat jí se vším dál. Byla či jste na ni stále naštvaná či ji už neřešíte, protože se všechny události svezly s naštváním na manžela? Také mě napadá, že někdy nás opravdu nemusím napadnout co dál dělat a nemusíme to myslit špatně. Čímž neříkám, že se Váš muž chová správně. Říkám tím, že třeba opravdu nevidí, co má dál dělat, protože již z jeho pohledu hodně udělat, přiznal se aj.. Toto jsou ale všechno jen nějaké odhady. Jak to vidí, na to se ho musíte zeptat vy. Proto se nebojte a zeptejte se, je to další, co můžete udělat.
Držím Vám palce a přeji mnoho síly. Máte ji v sobě!
S pozdravem,
Věra Dufková
Dobrý den,
určitě je možné se k nám objednat. Můžete zavolat na tel. 773 993 036 nebo si podle webu vybrat terapeuta a přímo ho kontaktovat: http://www.gaudia.cz/lide
přeji hezký den
Veronika Beňová, sekretariát
dobry den.psala jsem uz 17 nebo18.4 o nasi situaci kdy se manzel odstehoval.este jednou dekuju za odpoved.chtela jsem se poradit co dal.manzel prijede asi 2krat tydne za detma.rika ze bydli porad sam a na otazku zda se vrati(kdy se ho pta 5leta dcera)odpovida uvidime.porad rika ze se odstehoval proto ze necitil ode mne lasku,a tim padem odumrelo neco u nej.ze driv by za mne dychal a ted ne.uz mu nepisu sms ani nevolam.Ale porad ho moc miluji a chci ho zpet.naposledy kdyz tu byl tak me docela regulerne svedl.doslo na sex ktery byl hezky.tu lasku jsem z nej citila i kdyz to neprizna.zda se mi ze nevi sam co bude dal.Rika mi ze uz ma pracku lednici atd.potom rika jestli si myslim ze kdyby se vratil jestli bych mu treba v hadce nevycitala to ze se odstehoval.zaprisahala jsem se ze ne a on ze si uprimne mysli ze by to fungovalo treba 2mesice a pak by to bylo jako pred tim.ja si ale porad niceho nejsem vedoma.co si myslite je nadeje na navrat?mam se ptat ci jen cekat.?je to tezky.porad te prosim.dekuji volesakova
Dobrý den paní V.,
vidím, že otázek a úvah ohledně vašeho vztahu máte hodně. Není se co divit, vždyť je to něco, na čem Vám záleží a co je pro Vás důležité. Určitě je podstatné si uvědomit, co od vztahu chcete Vy, jak se s nynější situací vyrovnáváte a budete vyrovnávat do budoucna, co od vztahu chce váš manžel a jak on vnímá vzniklou situaci. Zda je naděje na návrat, si myslím, že ano, už nejen proto, že naděje umírá poslední. Zda se to ale podaří a skutečně budete spolu, Vám nepovím.
Poradenství po emailu má tu nevýhodu, že se nemohu doptávat na věci, které bych potřebovala vědět. Tudíž je to tzn. první pomoc/podpora/nástřel, co se vzniklou situací dělat a jak dál může jednat. Nic delší se od této podpory nedá očekávat. Další krok tedy je, pokud se situace nezmění, osobní konzultace. V této chvíli bych Vám doporučila, abyste se obrátila k nám do Gaudie (www.gaudia.cz) nebo k jinému odborníkovi ve vašem okolí na konzultaci. Budete mít o hodně více prostoru a možností se na svou situaci podívat, zjistit jak to vlastně máte a garantuji Vám, že si něco odnesete.
Nebudu Vám přát mnoho sil, ale přeji Vám, ať si dovolíte ten luxus zajít na konzultaci a tím pádem jít vstříc Vaší naději.
S pozdravem,
Věra Dufková